Když jsem dělal podporu pro interní uživatele, odepisoval jsem jim pořád stejně: “Podíval jsem se na to, nic jsem nenašel.”

Oni si pak stěžovali u mého manažera. Naštvaní byli oni, manažer i já. Snažil jsem se jim to vysvětlit jejich řečí, jednoduše a bez technických výrazů, a nepomáhalo to.

Až po čase mi došlo, co si z té jedné věty berou. Že jsem se problémem vůbec nezabýval. Nebo že jsem kliknul na jedno tlačítko a vykašlal se na to.

Tak jsem to otočil. Do odpovědi jsem začal psát celý postup, co jsem zkontroloval a v jakém pořadí, včetně odborných výrazů, výpisů z logů, příloh a screenshotů.

Stížnosti zmizely a uživatelé byli spokojení. Přitom jsem věděl, že z toho, co jsem jim poslal, nerozumí ani slovu. Pochopili jen jedno: snažil jsem se to opravdu vyřešit a nic jsem nenašel.

Pro člověka, který nevidí, co se děje na druhé straně, zní “nic jsem nenašel” stejně jako “nic jsem nedělal”. Kus logu a pár screenshotů ten rozdíl ukáže líp než sebelepší vysvětlování.

Podobné zkušenosti z provozu IT, ze kterých si můžete rovnou vzít konkrétní postup, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Levnou schránku na klíče otevřete kusem krabičky od cigaret. Spoustu zámků na dveřích zvládne sada planžet z Temu nebo AliExpressu. A stejně je všichni používáme a nikdo kvůli tomu nepanikaří.

V IT to často bývá obráceně. Někteří ajťáci si útočníka představují jako geniálního experta, který týdny hledá exotickou chybu, a proti němu pak stavějí opatření, která zdrží celou firmu. Řeší detaily, na které reálně nikdy nedojde.

Skutečné útoky většinou vypadají jinak. Útočník poskládá dohromady pár banálních slabin - heslo, které se používá i jinde, zapomenutý testovací server, neaktualizovaný plugin. AI mu dnes pomůže i se složitějšími věcmi, ale nejjednodušší cesta je pořád ta nejčastější.

Nulové riziko nebude nikdy. Na přechodu vás taky může přejet auto, a přes silnici přesto chodíte.

Přitom si klíče klidně dáváme pod rohožku. Firma řeší teoretický útok na šifrování a admin heslo má sdílené v tabulce, kterou vidí půl kanceláře. Na stavbě je to stejné: perfekcionisté ladí každý detail projektu a lidi na lešení chodí bez přilby, i když jde o život.

Bezpečnost proto začínám tím nejlevnějším a nejčastějším - přihlášení klíčem nebo s dvoufaktorem, aktualizace, zálohy, monitoring. Teprve když stojí základ, má smysl řešit detaily.

Jak si zabezpečit servery a účty od základu, bez drahých auditů a teorie, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Kolem roku 2010 se půlka IT světa rozhodla, že relační databáze jsou mrtvé. Google, Amazon a Facebook publikovali, jak škálují na stovky milionů uživatelů, a najednou všichni chtěli “web scale”. Vznikly MongoDB, Cassandra, CouchDB a JSON dokumenty bez schématu vypadaly jako budoucnost.

O pár let později Google sám přešel z Bigtable na Spanner. Distribuované SQL se silnou konzistencí.

Většina firem totiž “web scale” nikdy nepotřebovala. Hardware mezitím zrychlil a zlevnil - NVMe disky, stovky GB RAM, desítky jader. Jeden pořádný Postgres s replikou dnes utáhne drtivou většinu aplikací, které firmy reálně provozují.

“Schemaless” v praxi znamená, že schéma máte rozházené v kódu aplikace a nikdo ho nevynucuje. Po pár letech je v jedné kolekci pět verzí stejného dokumentu. A data jsou stejně relační - zákazník, objednávka, faktura. Dřív nebo později potřebujete JOIN nebo transakci a programátor to pak lepí v aplikaci, pomalu a s chybami. Kyle Kingsbury navíc svými Jepsen testy ukázal, že řada distribuovaných databází při výpadku sítě ztrácí data, i když marketing sliboval opak.

Mezitím se obě strany potkaly. Postgres od verze 9.4 ukládá a indexuje JSON, MongoDB má od verze 4.0 transakce. Hlavní argument “potřebuju ukládat dokumenty” tím z velké části odpadl.

NoSQL má svoje místo: Redis na cache a fronty, Elasticsearch na fulltext a logy, Cassandra tam, kde zapisujete obří objemy dat. Teď se celý příběh opakuje s vektorovými databázemi pro AI - a pgvector v Postgresu většině firem zase stačí.

Výchozí volba je proto Postgres. Specializovanou databázi přidejte, až máte konkrétní problém, který Postgres prokazatelně neřeší. Ne proto, že je zrovna v módě.

Jak vybírat technologie podle reálné potřeby a neplatit za módní vlny, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Na internetu je kvadrilión tipů a návodů, jak něco udělat. Značná část je od lidí, kteří to v životě nedělali a jen si o tom něco přečetli.

Člověk, který chce něco opravdu zavést, potřebuje poradce, který mu řekne konkrétní kroky. Obecný manuál mu nepomůže s otázkou, jak všechny ty rady přetavit v akci.

V IT je strašně moc teoretiků a expertů. Když dojde na lámání chleba a mají svoje teorie ukázat v praxi, začne série výmluv.

Kolega se se mnou jednou hádal, že na Linuxu je snadné rozchodit usínání na každém notebooku. Tak jsem vzal notebook, položil ho před něj a řekl: “Máš na to pět minut, nastav to.” Přišla obrovská série výmluv.

Stejně to vidím u doktora, který vám radí, jak zhubnout, a sám s váhou bojuje. Vlastní tělo má pod stoprocentní kontrolou, a když mu to nejde, proč bych měl věřit, že to za hodinu zvládne u cizího člověka?

Lidi toho nakecají hodně. Radu proto beru od člověka, který ji umí předvést.

Konkrétní kroky z praxe, jak si IT zařídit sám, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Největší část problému bývá zjistit, že ho vůbec máte, a co přesně to je.

Spousta lidí chce podnikat a nemá nápad. Málokoho přitom napadne napsat do AI rovnou “nemám nápady na podnikání” nebo si o tom najít video na YouTube a knihu na Kindlu. Stejné je to s hubnutím: člověk jde kolem obchodu, koupí si, co by neměl, a domů ho nenapadne zadat AI “mám tenhle problém, co s ním”.

AI umí s řešením problémů hodně pomoct. Jenže když si problém neuvědomujete, nemáte jí co zadat. Profesionál ho přitom vidí okamžitě.

Dostal jsem klienta, který neměl monitoring serverů. Jemu to nepřišlo důležité, mně to bylo jasné hned. U jiného klienta odcházely v serverech disky v RAIDu a nikdo v týmu si neuvědomoval, že je to problém. Jak to má AI řešit, když o tom ani neví?

Proto se vyplatí občas nechat na svoje IT pohlédnout někoho zvenčí, dřív než se problém ozve sám.

Na co se u IT dívat, než se problém ozve sám, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Bonusy nejsou motivace pro každého. Mě nemotivují vůbec a čím víc o nich přemýšlím, tím víc si myslím, že škodí i firmám.

Nikdy jsem nepochopil, jak ten obchod funguje. Měsíc přesčasů na projektu, žádný sport, a pak bonus a týden na Maledivách. Zdraví, které jsem tím měsícem spálil, bych ve stáří platil třikrát. Takhle nepřemýšlím.

Uvažuju dlouhodobě a nežiju k žádnému termínu. S krátkodobými penězi neumím plánovat, protože můj život stojí na malých postupných změnách a odměna po skončení projektu do něj nezapadá.

Teď ta nepříjemnější část. Když někoho zaplatíte za jeho vlastní cíl, začne hrát sám za sebe a cíle firmy i kolegů ho přestanou zajímat. Za bonus se dá koupit sobecké soustředění, ne spolupráce.

A KPI? Většinou jsou značné zjednodušení reality. Lidi se upnou na těch pár čísel, která se měří, a všechno ostatní zanedbají, tedy přesně to, co se do tabulky nevešlo.

Pokud řídíte lidi, zkuste se jich zeptat, co je motivuje doopravdy. Bonus to být nemusí.

Jak si práci nastavit tak, aby fungovala dlouhodobě a bez sprintů na poslední chvíli, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Když sháním IT dodavatele, sledování jejich webu je z větší části ztráta času. Na webu vůbec nepoznáte, jestli někdo odpovídá a reaguje. Stránka vypadá stejně, ať za ní sedí živý tým, nebo nikdo.

Největší šance je obeslat nebo obtelefonovat pár dodavatelů. Za jedno odpoledne se dozvíte víc než za týden proklikávání referencí a ceníků.

Hodně IT obchodníků je na tom v praxi špatně. Nedělají follow upy a odpovídají pomalu i na jednoduché věci. A spousta dodavatelů, když zakázku nedostane hned, vás přestane brát v potaz, jako byste neexistovali. Nechápou, že rozhodování o IT ve firmě může trvat několik měsíců, klidně rok.

Proto nerad komunikuji nárazově. Až při delší komunikaci poznáte, co jsou lidi zač. Nakecat se dá hodně, jenže požádejte o vzor jejich smlouvy - často v ní najdete spoustu háčků, o kterých za celou dobu nepadlo ani slovo.

Jak si věci v IT zařídit sám a nezávisle na drahých dodavatelích, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

V bytě jsem dlouho řešil stejný problém jako spousta lidí, co ví, že kabel je spolehlivější než WiFi: kudy protáhnout ethernet do místnosti, kde by byl vidět přes celou zeď, a nikdo to nechce.

Řešení, na které jsem narazil, je optické vlákno tenčí než milimetr - kit od firmy InvisiLight Fiber. Vlákno je prakticky neviditelné, dá se přetřít barvou, v pohodě ho ohnete za roh, klidně na něm i uděláte uzel, a nic se nestane. K tomu patří dva optické transceivery, které jsou v kitu součástí a na obou koncích převedou signál zpátky na ethernet.

Přenosová rychlost přitom není žádný kompromis - klidně si domů natáhnete 10 Gbit, což s klasickou měděnou kabeláží na delší vzdálenost prakticky neuděláte bez ztráty kvality signálu.

Je to řešení pro lidi, kteří odmítají kompromis mezi estetikou bytu a spolehlivým připojením. WiFi má svoje limity - zdi, rušení, výpadky ve špičce - a kabel je pořád nejjistější cesta, jak dostat data z bodu A do bodu B bez výmluv.

Podobné praktické objevy z domácí sítě a infrastruktury sdílím v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Vypnuli jsme starý server. Dva měsíce nikdo nic. Pak tým zjistil, že na něm ležela dokumentace, kterou potřebovali - a dva měsíce jim vůbec nedošlo, že ji nemají.

To je vtipná i děsivá věc na “vypnout a počkat, kdo zařve” přístupu k decommissioningu. Zní to jako rozumný test - když nikdo nekřičí týden nebo měsíc, server je bezpečné smazat. Realita je horší: nekřičel nikdo proto, že si to nikdo nepotřeboval prohlédnout hned. Někdy tenhle moment přijde až za rok, ve chvíli, kdy potřebujete přesně tu jednu věc, co tam ležela.

Nejde o to, že by tým byl liknavý. Jde o to, že “nikdo si nevšiml” a “nikdo to nepotřebuje” jsou dvě různé věci, které vypadají navenek úplně stejně.

Řešení, které funguje, je nudné a nikoho nebaví: než server vypnete, projděte, co na něm skutečně běží a co obsahuje - ne jen naslouchejte tichu. Zálohu disku držte měsíce, ne dny, a hlavně vyexportujte a přesuňte cokoliv, co vypadá jako dokumentace nebo konfigurace, i kdyby to teoreticky mělo ležet jinde.

Podobné provozní chyby, které se hlásí měsíce po tom, co se staly, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Samostatnost je přeceňovaná vlastnost. Ve škole nás roky trénovali, že opisovat je podvod a pomoc od spolužáka je nefér výhoda - zkoušku píšete sami, za zavřenými dveřmi, bez telefonu. Kdo se zeptá souseda, je podvodník.

Do práce si tenhle reflex neseme dál a tam je přesně opačně škodlivý. Kolega, který si radši dva dny trápí problém sám, než aby napsal zprávu “nevím si s tímhle rady”, nedostane lepší výsledek. Dostane pomalejší a horší - a firmu to stojí víc, ne míň.

Vídám to i u sebe zpětně. Roky, kdy jsem si radši vše postavil od nuly, než abych se někoho zeptal, jak to řeší on. Připadal jsem si samostatnější. Ve výsledku jsem jenom vyráběl stejné chyby, které už dávno někdo jiný udělal a vyřešil.

Nejzvláštnější na tom je, jak se lidé, kteří si všechno dělají sami, chovají, když jednou o pomoc požádáte vy. Berou to jako slabost - přitom sami tu samou slabost celé roky skrývají za slovo “samostatnost”. Jsou to ti nejzávislejší lidé v místnosti a přitom nejvíc svazují tým kolem sebe.

Spolupráce nezačíná dovedností. Začíná tím, že sundáte ego a řeknete nahlas “tohle neumím” nebo “potřebuju s tímhle pomoct” - a to je vždycky těžší, než to zní.

Podobné postřehy o práci a lidech kolem ní rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/