Na internetu je kvadrilión tipů a návodů, jak něco udělat. Značná část je od lidí, kteří to v životě nedělali a jen si o tom něco přečetli.

Člověk, který chce něco opravdu zavést, potřebuje poradce, který mu řekne konkrétní kroky. Obecný manuál mu nepomůže s otázkou, jak všechny ty rady přetavit v akci.

V IT je strašně moc teoretiků a expertů. Když dojde na lámání chleba a mají svoje teorie ukázat v praxi, začne série výmluv.

Kolega se se mnou jednou hádal, že na Linuxu je snadné rozchodit usínání na každém notebooku. Tak jsem vzal notebook, položil ho před něj a řekl: “Máš na to pět minut, nastav to.” Přišla obrovská série výmluv.

Stejně to vidím u doktora, který vám radí, jak zhubnout, a sám s váhou bojuje. Vlastní tělo má pod stoprocentní kontrolou, a když mu to nejde, proč bych měl věřit, že to za hodinu zvládne u cizího člověka?

Lidi toho nakecají hodně. Radu proto beru od člověka, který ji umí předvést.

Konkrétní kroky z praxe, jak si IT zařídit sám, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Největší část problému bývá zjistit, že ho vůbec máte, a co přesně to je.

Spousta lidí chce podnikat a nemá nápad. Málokoho přitom napadne napsat do AI rovnou “nemám nápady na podnikání” nebo si o tom najít video na YouTube a knihu na Kindlu. Stejné je to s hubnutím: člověk jde kolem obchodu, koupí si, co by neměl, a domů ho nenapadne zadat AI “mám tenhle problém, co s ním”.

AI umí s řešením problémů hodně pomoct. Jenže když si problém neuvědomujete, nemáte jí co zadat. Profesionál ho přitom vidí okamžitě.

Dostal jsem klienta, který neměl monitoring serverů. Jemu to nepřišlo důležité, mně to bylo jasné hned. U jiného klienta odcházely v serverech disky v RAIDu a nikdo v týmu si neuvědomoval, že je to problém. Jak to má AI řešit, když o tom ani neví?

Proto se vyplatí občas nechat na svoje IT pohlédnout někoho zvenčí, dřív než se problém ozve sám.

Na co se u IT dívat, než se problém ozve sám, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Bonusy nejsou motivace pro každého. Mě nemotivují vůbec a čím víc o nich přemýšlím, tím víc si myslím, že škodí i firmám.

Nikdy jsem nepochopil, jak ten obchod funguje. Měsíc přesčasů na projektu, žádný sport, a pak bonus a týden na Maledivách. Zdraví, které jsem tím měsícem spálil, bych ve stáří platil třikrát. Takhle nepřemýšlím.

Uvažuju dlouhodobě a nežiju k žádnému termínu. S krátkodobými penězi neumím plánovat, protože můj život stojí na malých postupných změnách a odměna po skončení projektu do něj nezapadá.

Teď ta nepříjemnější část. Když někoho zaplatíte za jeho vlastní cíl, začne hrát sám za sebe a cíle firmy i kolegů ho přestanou zajímat. Za bonus se dá koupit sobecké soustředění, ne spolupráce.

A KPI? Většinou jsou značné zjednodušení reality. Lidi se upnou na těch pár čísel, která se měří, a všechno ostatní zanedbají, tedy přesně to, co se do tabulky nevešlo.

Pokud řídíte lidi, zkuste se jich zeptat, co je motivuje doopravdy. Bonus to být nemusí.

Jak si práci nastavit tak, aby fungovala dlouhodobě a bez sprintů na poslední chvíli, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Když sháním IT dodavatele, sledování jejich webu je z větší části ztráta času. Na webu vůbec nepoznáte, jestli někdo odpovídá a reaguje. Stránka vypadá stejně, ať za ní sedí živý tým, nebo nikdo.

Největší šance je obeslat nebo obtelefonovat pár dodavatelů. Za jedno odpoledne se dozvíte víc než za týden proklikávání referencí a ceníků.

Hodně IT obchodníků je na tom v praxi špatně. Nedělají follow upy a odpovídají pomalu i na jednoduché věci. A spousta dodavatelů, když zakázku nedostane hned, vás přestane brát v potaz, jako byste neexistovali. Nechápou, že rozhodování o IT ve firmě může trvat několik měsíců, klidně rok.

Proto nerad komunikuji nárazově. Až při delší komunikaci poznáte, co jsou lidi zač. Nakecat se dá hodně, jenže požádejte o vzor jejich smlouvy - často v ní najdete spoustu háčků, o kterých za celou dobu nepadlo ani slovo.

Jak si věci v IT zařídit sám a nezávisle na drahých dodavatelích, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

V bytě jsem dlouho řešil stejný problém jako spousta lidí, co ví, že kabel je spolehlivější než WiFi: kudy protáhnout ethernet do místnosti, kde by byl vidět přes celou zeď, a nikdo to nechce.

Řešení, na které jsem narazil, je optické vlákno tenčí než milimetr - kit od firmy InvisiLight Fiber. Vlákno je prakticky neviditelné, dá se přetřít barvou, v pohodě ho ohnete za roh, klidně na něm i uděláte uzel, a nic se nestane. K tomu patří dva optické transceivery, které jsou v kitu součástí a na obou koncích převedou signál zpátky na ethernet.

Přenosová rychlost přitom není žádný kompromis - klidně si domů natáhnete 10 Gbit, což s klasickou měděnou kabeláží na delší vzdálenost prakticky neuděláte bez ztráty kvality signálu.

Je to řešení pro lidi, kteří odmítají kompromis mezi estetikou bytu a spolehlivým připojením. WiFi má svoje limity - zdi, rušení, výpadky ve špičce - a kabel je pořád nejjistější cesta, jak dostat data z bodu A do bodu B bez výmluv.

Podobné praktické objevy z domácí sítě a infrastruktury sdílím v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Vypnuli jsme starý server. Dva měsíce nikdo nic. Pak tým zjistil, že na něm ležela dokumentace, kterou potřebovali - a dva měsíce jim vůbec nedošlo, že ji nemají.

To je vtipná i děsivá věc na “vypnout a počkat, kdo zařve” přístupu k decommissioningu. Zní to jako rozumný test - když nikdo nekřičí týden nebo měsíc, server je bezpečné smazat. Realita je horší: nekřičel nikdo proto, že si to nikdo nepotřeboval prohlédnout hned. Někdy tenhle moment přijde až za rok, ve chvíli, kdy potřebujete přesně tu jednu věc, co tam ležela.

Nejde o to, že by tým byl liknavý. Jde o to, že “nikdo si nevšiml” a “nikdo to nepotřebuje” jsou dvě různé věci, které vypadají navenek úplně stejně.

Řešení, které funguje, je nudné a nikoho nebaví: než server vypnete, projděte, co na něm skutečně běží a co obsahuje - ne jen naslouchejte tichu. Zálohu disku držte měsíce, ne dny, a hlavně vyexportujte a přesuňte cokoliv, co vypadá jako dokumentace nebo konfigurace, i kdyby to teoreticky mělo ležet jinde.

Podobné provozní chyby, které se hlásí měsíce po tom, co se staly, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Samostatnost je přeceňovaná vlastnost. Ve škole nás roky trénovali, že opisovat je podvod a pomoc od spolužáka je nefér výhoda - zkoušku píšete sami, za zavřenými dveřmi, bez telefonu. Kdo se zeptá souseda, je podvodník.

Do práce si tenhle reflex neseme dál a tam je přesně opačně škodlivý. Kolega, který si radši dva dny trápí problém sám, než aby napsal zprávu “nevím si s tímhle rady”, nedostane lepší výsledek. Dostane pomalejší a horší - a firmu to stojí víc, ne míň.

Vídám to i u sebe zpětně. Roky, kdy jsem si radši vše postavil od nuly, než abych se někoho zeptal, jak to řeší on. Připadal jsem si samostatnější. Ve výsledku jsem jenom vyráběl stejné chyby, které už dávno někdo jiný udělal a vyřešil.

Nejzvláštnější na tom je, jak se lidé, kteří si všechno dělají sami, chovají, když jednou o pomoc požádáte vy. Berou to jako slabost - přitom sami tu samou slabost celé roky skrývají za slovo “samostatnost”. Jsou to ti nejzávislejší lidé v místnosti a přitom nejvíc svazují tým kolem sebe.

Spolupráce nezačíná dovedností. Začíná tím, že sundáte ego a řeknete nahlas “tohle neumím” nebo “potřebuju s tímhle pomoct” - a to je vždycky těžší, než to zní.

Podobné postřehy o práci a lidech kolem ní rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Tenhle příspěvek jsem nadiktoval do mobilu cestou z jednání. Čtyři body, dvě minuty mluvení, a AI z toho udělala text, který teď čtete.

Nepíšu ale “napiš mi post o X” a nekopíruju, co vypadne. Mám na to skill - několikastránkový návod, který jsem si postavil z vlastních starých příspěvků. Definuje, jak mluvím, čemu se vyhýbám, jakou má mít post strukturu, kdy je čtenář unavený z odrážek a chce plynulý text.

AI v tom dělá jednu věc: bere moji myšlenku a dává jí formu. Text vytváří ona, ale styl je pořád můj - a to je rozdíl mezi “AI mi napsala post” a “AI mi pomohla dostat myšlenku z hlavy na obrazovku rychleji, než bych to napsal sám”.

Zajímavé je, že samotná myšlenka v bodech - jako ty čtyři nahoře - je často delší než výsledný text. Nejtěžší část psaní nikdy nebyla formulace vět. Byla to ta minuta, kdy víte, co chcete říct, a nevíte, jak to začít napsat.

Přesně tohle je i téma, které mě teď zajímá nejvíc - jak AI mění ne to, co děláme, ale to, kolik věcí se nám teď vyplatí vůbec zkusit. Rozepisuju to v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Cloud vám neušetří lidi na správě infrastruktury. Tohle je asi nejdražší mýtus, který jsem u klientů viděl.

Firma přešla z vlastního VPS na AWS s přesně touhle nadějí. Po roce měla stejně velký tým na infrastrukturu jako předtím - jen navíc platila za každý gigabajt dat, který poslala z cloudu ven. Egress poplatky nejsou v ceníku vidět, dokud je nezaplatíte poprvé.

Kde AWS skutečně vyhrává, je zabezpečení. Malý poskytovatel dedikovaných serverů má administraci klidně na veřejné síti a řízení přístupů buď základní, nebo žádné. IAM v AWS vám naproti tomu dovolí nastavit přesně, kdo smí co - a tohle je ta jediná výhoda cloudu, kterou bych obhajoval bez váhání.

Zbytek je vendor lock-in v čisté podobě. Přesunout terabajty dat pryč z AWS je drahé a pomalé - přesně proto tam pořád jste, i když vám to dávno nesedí ekonomicky. Server u menšího poskytovatele je naproti tomu komodita: levná, nahraditelná, bez závazku na roky dopředu.

Takže než zvolíte cloud kvůli “úspoře lidí”, zeptejte se, kolik lidí u vás skutečně potřebuje tu úroveň řízení přístupů, kterou cloud nabízí. Často je odpověď: nikdo, a menší poskytovatel vám bude stačit roky.

Podobné rozhodování rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/

Kamarád chtěl hlídat nové inzeráty na Sreality dřív než konkurence. Dřív by to znamenalo najmout vývojáře na týden, možná dva - scraper, parsování, deduplikace, upozornění.

Dneska napsal prompt, Claude sáhl po Apify, poskládal to za dvacet minut a druhý den to běželo. Žádný tým, žádná faktura na desítky tisíc za “menší nástroj”.

Podobně to vidím u osobní produktivity. Lidi si dřív kupovali SaaS na věc, kterou potřebovali z deseti procent - zbytek funkcí platili zbytečně a přizpůsobovali se cizímu workflow. Teď si napíšou přesně to, co potřebují, a nic víc.

Kde to nefunguje stejně snadno, jsou produkty pro zákazníky. Tam furt řešíte zabezpečení, škálování, co se stane, když aplikaci používá pět set lidí místo jednoho. Vibecoding tohle nezruší - jen umí ohromně zrychlit vnitřní nástroje, které dřív nikdo nestihl udělat, protože se to nevyplatilo platit vývojáři na míru.

Za mě je tohle ta reálná změna posledního roku: ne že AI napíše celou firmu, ale že interní nástroj, který dřív nikdy nevznikl kvůli ceně, dneska vznikne za odpoledne.

Podobné příklady z praxe - co si dneska klidně naprogramujete sami a kde se pořád vyplatí zavolat někoho zkušeného - rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/