Samostatnost je přeceňovaná

Samostatnost je přeceňovaná vlastnost. Ve škole nás roky trénovali, že opisovat je podvod a pomoc od spolužáka je nefér výhoda - zkoušku píšete sami, za zavřenými dveřmi, bez telefonu. Kdo se zeptá souseda, je podvodník.

Do práce si tenhle reflex neseme dál a tam je přesně opačně škodlivý. Kolega, který si radši dva dny trápí problém sám, než aby napsal zprávu “nevím si s tímhle rady”, nedostane lepší výsledek. Dostane pomalejší a horší - a firmu to stojí víc, ne míň.

Vídám to i u sebe zpětně. Roky, kdy jsem si radši vše postavil od nuly, než abych se někoho zeptal, jak to řeší on. Připadal jsem si samostatnější. Ve výsledku jsem jenom vyráběl stejné chyby, které už dávno někdo jiný udělal a vyřešil.

Nejzvláštnější na tom je, jak se lidé, kteří si všechno dělají sami, chovají, když jednou o pomoc požádáte vy. Berou to jako slabost - přitom sami tu samou slabost celé roky skrývají za slovo “samostatnost”. Jsou to ti nejzávislejší lidé v místnosti a přitom nejvíc svazují tým kolem sebe.

Spolupráce nezačíná dovedností. Začíná tím, že sundáte ego a řeknete nahlas “tohle neumím” nebo “potřebuju s tímhle pomoct” - a to je vždycky těžší, než to zní.

Podobné postřehy o práci a lidech kolem ní rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/