Nikdo nekřičel. Nikdo si nevšiml.

Vypnuli jsme starý server. Dva měsíce nikdo nic. Pak tým zjistil, že na něm ležela dokumentace, kterou potřebovali - a dva měsíce jim vůbec nedošlo, že ji nemají.

To je vtipná i děsivá věc na “vypnout a počkat, kdo zařve” přístupu k decommissioningu. Zní to jako rozumný test - když nikdo nekřičí týden nebo měsíc, server je bezpečné smazat. Realita je horší: nekřičel nikdo proto, že si to nikdo nepotřeboval prohlédnout hned. Někdy tenhle moment přijde až za rok, ve chvíli, kdy potřebujete přesně tu jednu věc, co tam ležela.

Nejde o to, že by tým byl liknavý. Jde o to, že “nikdo si nevšiml” a “nikdo to nepotřebuje” jsou dvě různé věci, které vypadají navenek úplně stejně.

Řešení, které funguje, je nudné a nikoho nebaví: než server vypnete, projděte, co na něm skutečně běží a co obsahuje - ne jen naslouchejte tichu. Zálohu disku držte měsíce, ne dny, a hlavně vyexportujte a přesuňte cokoliv, co vypadá jako dokumentace nebo konfigurace, i kdyby to teoreticky mělo ležet jinde.

Podobné provozní chyby, které se hlásí měsíce po tom, co se staly, rozepisuju v newsletteru “Sám sobě ajťákem”. Chodí zhruba jednou měsíčně, žádné výplňové e-maily. martinkonicek.eu/newsletter/