Krátkodobé nepohodlí je lepší než velký problém v budoucnu

Někde vzadu to víte. Je tam problém, do kterého se vám rok nechce šťouchnout — a pokaždé si najdete důvod, proč zrovna teď ne. Funguje to. Nějak to dopadne. Vyřešíme to příští kvartál.

A IT? To umí být peklo. Stojí to hromadu peněz a výsledky nikde. Za vaše tvrdě vydřené peníze se řeší problémy na úrovni teorie, a to, co vás opravdu trápí, to nikoho nezajímá. Čím to?

Tím, že se obchází skutečná příčina. Může to být cokoliv — od security oddělení, kterému trvá měsíc schválit jedno pravidlo na firewallu, až po nezkušeného ajťáka, co když přestane stíhat, začne hledat kolegu, který má rozumět nějakému totálnímu detailu, a tráví měsíce sháněním člověka, co umí věc, kterou by se za týden naučil.

Jenže skutečná příčina skoro nikdy není chybová hláška v aplikaci. Je to to, že lidé v organizaci odmítají změnu. Že se projekty nedotahují do konce. Že některá oddělení sledují jen krátkodobý zisk. A vyřešit technický problém nestačí — je potřeba posunout celou organizaci a všechny kolem. Nestačí, že jeden ve firmě je rocková hvězda. K posunu ostatních je potřeba i umět komunikovat, a to často schází.

A buďme upřímní — kolikrát jsme to my sami, kdo hledá rychlé řešení a vyhýbá se tomu těžkému. Nejsme vyrovnaní, spadneme do špatných návyků — jídlo, málo pohybu, alkohol — a pak vyčerpaní honíme rychlé zisky toho, co jsme odložili. Jak máme dělat dobrá rozhodnutí, když běžíme v krysím závodě, a všichni kolem nás taky?

Tohle vás brzdí. A vy to víte. Občas v neděli večer se to ozve. Víte, že se to kumuluje, že neřešený problém narůstá. Ale šťouchnout do toho je rizikové, krátkodobě to přinese pokles a kvartálně na tom budete hůř. A bonus za kvartál chce vidět celá firma — a vy nechcete být ten, kdo ho položí.

Někdy je ale potřeba chvilkově klesnout, aby mohl přijít růst. Je na vás nebýt pohodlný a vytvořit prostředí, kde můžou růst i ostatní, co pohodlní nejsou. Je to investice do budoucna, možná lepší než do nemovitosti.

Řešení? Udělat si domácí úkol a vytáhnout ty věci na povrch. Často jsem to ve firmě já, kdo vytáhne dávno zapomenutý problém, který vše brzdí.

V jedné společnosti, kde jsem pracoval, všichni roky chodili kolem vadných disků v serverech. Byly záložní v RAIDu, takže vše „fungovalo“ — ale katastrofa se blížila. Ze šesti lidí jsem byl jediný, kdo s tím přišel za vedením a začal to aktivně řešit. Když jsem se ostatních ptal, jestli si toho nevšimli, slyšel jsem: „Všiml jsem si, ale nepřišlo mi to důležité.“ Firma mohla přijít o data. A z lidí, kteří za to byli placení, to vlastně nikoho nezajímalo — a vedení o tom nevědělo.

To je celé. Skutečný problém většinou nekřičí. Tiše čeká.

Bylo někdy něco u vás, kde jste o krok víc udělali vy — a ostatní to přehlíželi?