V minulém článku jsem hovořil o vytvoření vize, nyní zkusím trošku vysvětlit, jak postupuji. Uvedu to na vlastním příkladu, měl jsem představu, že se naučím webový vývoj, podle nejnovějších standardů, nejnovějších technologií, a tak jak se to dělat má, téměř z bodu nula – před třemi roky uplynulo dvacet let, co jsem dělal v PHP, a nepamatoval jsem si takřka nic, od té doby se obor kompletně změnil.

Když jsem začínal realizovat svoji vizi, věděl jsem, že se webový vývoj učím pro sebe – tedy cílem nebyly technologie, které se dobře prodají někde ve firmě na plný úvazek, a pokud už nějaká myšlenka byla, tak spíše práce na volné noze a vlastní cesty, ale ještě lépe, kompletně vlastní projekty.

Cílem také bylo snížit množství potřebných znalostí, proto mi hned do oka padnul Javascript, jako technologie, která se dá využívat jak na serveru, tak v prohlížeči, tzv. fullstack.

Na začátku jsem měl jen velmi matné obrysy, žádného mentora, a vizi. Začal jsem se přes Udemy po večerech učit Javascript, jen pro představu, zakoupil jsem si kurz za 10 euro – to zde vzpomínám pro ty, co si myslí, že příležitosti nejsou.

Během jednoho roku jsem obsáhl základy Javascriptu, nespěchal jsem. Druhý rok jsem si říkal, že bych to rád posunul o kousek dál, hledal jsem framework. Opět, chtěl jsem zvolit nějakou bezpečnou cestu, něco ověřeného a funkčního, vsadil jsem tedy na React. Stále nebyl ještě zrealizován ani jeden web, a ani jeden hmatatelný výsledek, a už rok každodenní práce – jen pro představu, jak je to těžké.

Zde bych rád zmínil, že svoje vize realizuji po mikro krůčcích, mám představu, a tu postupně konzistentně a vytrvale naplňuji. Možná, že jsem pomalý, ale těch cílů se dokážu opravdu dobrat. Během druhého roku jsem pojmul React.

Postoupil jsem tedy do třetího roku, a vzal si za úkol už něco tvořit. Jako framework jsem si vybral Next.JS, který jsem do té doby neznal, a který kombinuje Javascript na serveru, a React na klientovi. Vynikající a vzrůstající technologie, jen tak mimochodem.

Na této technologii jsem postavil tento web. Ač to na první pohled nevypadá, pod pokličkou je mnoho, a velmi může potěšit rychlost, kterou se web pyšní, a poměrně propraprocavanou dvojjazyčností, spolu s publikačním systémem Sanity.

Najednou, po třech letech mám znalosti juniorního full stack vývojáře s relativně velmi moderními technologiemi. Ačkoliv to tak jak to píšu vypadá velmi jednoduše, ani si nedovedete představit, kolikrát jsem to chtěl vzdát.

A takovýchto projektů mám ve své vizi více, každý sem tam vzdávám! To je úplně normální! Dneska jsem se spíše naučil stav, kdy projekty zpomaluji. A každý z těchto projektů po dvou až třech letech prochází takovým obdobím „lámání“. Co si pod obdobím „lámání“ představuji? No, že najednou věc, kterou tak nějak stereotypně dělám, pracuji na ní každý den, se prostě „zlomí“ a začne mi jít, většinou je to věc, co se děje ze dne na den.

Zpravidla pak už chytám stav „proudění“, kdy třeba jsem schopný programovat svůj web, a tak nějak s dokumentací apod. už to v pohodě zvládám. Je to takový ten stav, kdy se třeba učíte jazyk, například angličtinu, furt zvládáte střípky, nic moc necítíte, a najednou si jeden den všimnete, že mluvíte plynně, třeba ne dobře, ale už se plynně domluvíte a najednou jen pilujete detaily.

S čím bojuji

Problém mých vizí je to, že jsou příliš malé (i když pro spoustu lidí velké), a figuruji v nich sám. To, co je trošku další cíl je jejich nafouknutí, pro představu si pohrávám s nápady, jejichž realizace by mohla zabrat třeba desetiletí, a součástí by bylo větší množství lidí.

Je to jeden z mých největších problémů, že se hodně věcí snažím řešit sám. Jeden z mých dalších velkých problémů, který se mi v poslední době řešit je, že moc konzumuji obsah (i třeba vzdělávací videa), a poměrně málo tvořím, a chci se mnohem více přesunout do role tvůrce než konzumenta.

Nikdo si nechce brát velká sousta

Když se podívám na konkurenci řešení malých problémů, tak je vysloveně zabijácká, každý chce vytvořit novou fitness aplikaci, milióntou v řadě, nebo každý chce vytvořit nový programovací framework. Pokud se ovšem podíváte na skutečné problémy – například řešení bytové krize, tak pokud byste hledali člověka, co to chce a zvládne řešit, jako byste byly na poušti, protože je to velmi komplexní a těžko uchopitelný problém, který nemá jasné a jednoduché řešení.

Pro své klienty například řeším problémy s IT infrastrukturou, jsou to opět velké problémy, kde není jasné a jednoduché řešení, tedy ono to „na oko“ jednoduše vypadá, ale realizace je problematická, protože je to kombinací technických a politických problémů.

Přesně takovéto problémy mě ovšem zajímají, velké, složité, neurčité, komplexní a těžko uchopitelné problémy, co se vlečou roky. Uvedu příklad, například máte obrovskou firmu a IT infrastrukturu, která úplně neodpovídá moderním požadavkům, nicméně změnit to je velmi složité.

Především ve firmě není jednotlivá osoba, která má kompletní know-how, a ani možnosti si vše vyřešit sama, vše je distribuováno přes mnoho oddělení a lidí, přesto chcete navrhnout projekt, který je měřitelný, s jasným rozpočtem a plánem, přičemž sami ani nemáte ponětí o rozsahu, mezitím se vám ve firmě konstantně mění lidé, a na několika vrstvách funguje politika a priority jednotlivých týmů.

To je třeba příklad problémů, které řeším, a jedno vám řeknu, neexistuje na to jednoduchá odpověď. Systém řešení je spíše v nastavení směru a tažení daným směrem než v nějakém konkrétním bodu. Hodně toto je vidět například u evropské unie, která si určí snížení emisí do roku 2035 (ano, to je aktuálně za více než desetiletí), pak si to rozporcuje na menší termíny, a tam všechny táhne – a ano, samozřejmě se to nedaří, a ačkoliv pro lidi dole, kteří často nemyslí dál, než do příští výplaty tento způsob řešení vypadá jako blbost, má to něco do sebe a jinak se to dělat nedá.

A pro ty, co by chtěli namítnout, že to evropská unie dělá špatně, pamatujete nařízení o úsporných žárovkách? Pamatujete, jak to bylo médii propíráno skrz na skrz jako hloupost, a dneska už skoro jiné osvětlení, než LED neseženete, snížila se výrobní cena, a celkově spotřeba elektrické energie, a trvalo to skoro dekádu? Velký problém, velký úkol, řešení, které se před dekádou zdálo nesmyslné, ale ono to zafungovalo.

Nebo pamatujete na ozonovou díru a freon? Opravdu je to tak, že velké problémy mají řešení, a to nad čím dnes často lamentujeme, že řešit to je blbost (skleníkové plyny), tak to opravdu lze třeba přes dvě tři dekády zlepšit, jenomže tam již většina lidí nevidí.